Kouzlo přítomnosti, aneb proč jsme tak nešťastní

Kouzlo přítomnosti, aneb proč jsme tak nešťastní

Bereme drogy, scházíme se v hospůdkach na nevinném pivku s kámošema, kouříme, střídáme milenky a milence, partnery a partnerky, rozvádíme se, hašteříme se o děti a děláme si naschvály s bývalými partnery, jsme do krve rozhádaní se svými rodiči a ani jedna strana neudělá krok vpřed, nebaví nás naše zaměstnání, ale přece v něm z existenčních nebo jiných důvodů stále trčíme. Poznáváte se alespoň v jedné situaci? Možná Vás to bude zajímat, zřejmě nejste šťastní a nedokážete prožívat přítomný okamžik. Ne ani já to nedovedu nebojte se, jsem v tom také.

Ale povím vám, kdo to dovede, dovedou to všichni tvorové na této zemi kromě některých dospělých lidí. Proč to dospělí lidé neumí a kdy ztratili tu schopnost prožívat přítomný okamžik? A co to vlastně je??

Prakticky vzato je to všechno co je právě teď, to co bylo před minutou už je minulost a to co bude za minutu je budoucnost. A kromě toho, co se děje právě teď by nás nic jiného nemělo zajímat, nedá se to změnit, to co bylo už bylo, na tom se nic změnit nedá a to co bude se dopředu neví.  Jednoduché že? Tak proč je to sakra tak složité?

Pojďme se to naučit od svých dětí a také od našich domácích mazlíčků chceme-li a máme-li nějaké. Je totiž nezajímá, jak dlouhý bude jejich život, oni žijí právě teď. Děti, báječná stvoření totiž dokáží přítomný okamžik prožívat dokonale, už je netrápí, ze si před chvíli rozbili koleno (možná to ještě trochu bolí) ale už jsou zase ve své přítomnosti zabavení něčím novým. A že toho nového pořád je! A už vůbec je netrápí, co bude za minutu a že se budou štěkat o nějakou hračku s mladším sourozencem. Nejvitálnější a nejoptimističtější tvor na planetě je malé dítě, bude žít svým přítomným okamžikem i kdyby to byl jeho poslední.

A možná když se nad tím zamyslíme, že si na to také vzpomeneme, na to naše přítomné dětství a jak to bylo báječné a kdy nastal ten zlom, kdy se to všechno pokazilo a zeptáme se sami sebe, jak se tam vrátit, jak se vrátit do přítomnosti. Chci se vrátit “válet se do toho bahna, louže, písku”) Musím bohužel říci, že pro nás “západní občany” to není vůbec jednoduché, ale zároveň, ne nemožné. Určitě se nám to nepodaří na náš povel teď hned, budeme muset na tom zapracovat a časem se tam třeba na pár okamžiků denně budeme vracet. A musím Vám tedy říci, že je to pravá terapie.

Na začátku jsem psala o pití alkoholu a brání drog ať už společensky tolerovaných nebo nikoli, má to své důvody. Pod vlivem drog a alkoholu se totiž přibližujeme té přítomnosti, jsme spontánní a také upřímní a nespoutaní. V tomto případě si však dlouhodobé užívání drog (budu mluvit pouze o drogách, protože alkohol je také droga) vybírá krutou daň v podobě nejen psychické a fyzické závislosti, ale také v nenávratné deformaci osobnosti i tělesné schránky.

Takže když tedy budu mluvit o alkoholu, často odsoudíme člověka alkoholika, že chlastá, pak má problémové chování, může být agresivní na své blízké, neplní společenskou funkci aj., ale nevidíme tu podstatu, tu nemocnou duši, která není ochotná přizpůsobit se společnosti ve které žijeme. A tento člověk se pod vlivem alkoholu vrací ke svému přítomnému okamžiku, který je pro něj možná jediné potěšení které prožívá. Možná kdyby tento člověk nepřestal býti dítětem, že by po té láhvi nikdy nesáhl a stal by se někým jiným.

Kdy jsme tedy přišli o tu schopnost, býti přítomní? V době, kdy jsme začali moc přemýšlet, uvěznila nás naše mysl. Dobrý rádce, ale také původce zla, neustálá těkavá mysl, která nás paralyzuje od “žití”.

Bohužel (nebo bohudík) jsme lidé a jsme obdařeni intelektem který nemá hranic a je nejvyšší na této zemi. Intelekt by měl sloužit k dobré věci, spoustu věcí lidstvo vynalezlo, nástroje, zjednodušující práci, stavíme si domy, máme civilizaci.

Jenže právě ta společností vytvořená civilizace způsobuje tyto “civilizační poruchy” a také to “nebýt přítomný”. Představme si život bez civilizace… nepředstavitelné?… Vrátit se znovu na stromy, do jeskyní nebo chatrčí, kde neexistují zákony. Tedy ony existují, nikdy nepřestaly existovat… přírodní zákony jsou tu odjakživa, všemu vládnout nedokážeme. A také je tu zákon silnějšího, který zajistil, abychom dokázali přežít v každé době, která kdy existovala.

Od té doby, co člověk začal moc přemýšlet, vymyslel také jiné než přírodní zákony a to zákony civilizační, můžeme si je přečíst v “listině práv a svobod” právo na život každého člověka, nikdo nesmí vzít život jinému člověku… a tak dále. Říkáme tomu také spravedlnost. Tu vymyslel také člověk, protože příroda není spravedlivá, ta nedává každému stejně.

Prostě od té doby, co jsou zde zákony určené člověkem, ty přírodní jsou jaksi utlačovány, zapomínány, nejsou dobré pro civilizaci. Spoustu lidí a skupin, zákony opravdu ochraňují, jen si představme různé menšiny, náboženství, rasy, nebo jsou zde postižení lidé, mentálně i fyzicky, nezletilí. Na všechny tyto skupiny se během stovek a tisíců let utvářejí a vylepšují zákony aby byly víceméně pro většinu vyhovující. Samozřejmě v historii jsou i případy, kdy zákony přírody vítězí nad těmi uměle vytvořenými, jsou to různé přírodní katastrofy, tsunami, zemětřesení, epidemie a pandemie nebo nepřírodní, války a konflikty, revoluce aj.

Pak jsou takové nepsané zákony, ty uplatňujeme většinou my rodičové… dokud to nesníš, nevstaneš od stolu, ven půjdeš až vyneseš odpadky, hry budeš hrát až si napíšeš úkoly…takových zákonů dokážu vymyslet během chvíle hodně 😁

Prostě jsme obklopeni zákony přírodními i umělými od narození až do konce ať se nám to líbí nebo ne.

Ale teď se raději vrátím k tématu, někdy se nám ty zákony vloudí i někam, kde by rozhodně žádné platit neměly. Kde by žádné podmínky existovat neměly, jen čistočistý instinkt a pouto bez podmínek. Vrátím se do našeho nejranějšího dětství k náručím našich matek a otců, které ne vždy plní svou funkci.

Oni to často nevědí, nedělají nic, čím by chtěli vědomě ublížit, dělají to přece stejně jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů a rodičové kolem nás. A přesto je to tak zásadní a pro vývoj každého z nás nenahraditelná věc. Mluvím o kontaktu mezi dítětem a matkou, později i otcem, který je zásadní pro celý náš život. A to, že si v dospělosti s něčím nevíme rady, cítíme se ztraceni, zoufalí a bojujeme sami se sebou má původ v této prázdné a opuštěné části našich životů a nikde jinde. Není to tím, ze bychom byli méněcenní nebo hloupější nebo snad ošklivější než ostatní, je to v tom, že jsme “nevychovaní” nejsme dostatečně milovaní jak bychom si zasloužili. Je tam hluboká mezera, proto ty drogy, alkohol, střídání partnerů, zaměstnání a tím vlastně hledání sebe sama, obviňování okolí při našich neúspěších. Dáváme vinu za naše nezdary našemu okolí, lidem, se kterými sdílíme domácnosti a životy. Nejsme laskaví k ostatním ani sami k sobě, nejsme totiž hodni lásky když ani v dětství jsme nebyli, nemáme úctu sami k sobě, když dobrovolně likvidujeme svá těla toxiny. Neumíme mít rádi sami sebe tak nemůžeme milovat ani ostatní.

Když je naše dětství nenaplněné a spousta lidí to vůbec neví, že je, hledáme po zbytek života “to”, co nám ho naplní. Máme dojem, že současný partner není vhodný, proto hledáme vhodnějšího, protože až ho najdeme, pak teprve budeme šťastní. Nevíme, že to štěstí si každý nosí v sobě a nedá se nalézt nikde jinde na celém světě u žádné jiné osoby než jsme my sami. Samozřejmě pokud toho vhodného partnera najdeme, může nám pomoci on dozrát a vyplnit to prázdné místo z dětství. Tím chci naznačit, že ani člověk “nevychovaný” není navěky ztracen.

Nechci tu dávat nikomu praktické rady, jak to má dělat, ona to totiž každá máma většinou ví, nosí to v sobě, je to vrozená vlastnost a s narozením vlastního dítěte se plně rozvine. Jen ty nepsané zákony co se dědí z generace na generaci jsou někdy silnější než naše instinkty. Instinkt držet své dítě v náručí tak často jak je to jen možné, prakticky neustále… to mi připomíná takovou usměvnou věc: kdysi v dávných dobách jsme my lidé (Homo sapiens) byli hodně ochlupení na celém těle, ženy, muži, děti bez rozdílu. Mělo to více funkcí. První z nich byla, že nám nebyla zima, neměli jsme domy ani radiátory, ani funkční oblečení, pouze oheň, do kterého se jaksi nedá obléknout. Druhou funkcí bylo, že mládě se mohlo dobře držet rodičů, zkrátka bylo za co se chytit. Mládě se drželo matky a ta vykonávala dále svoje povinnosti bez ohledu na své mateřství. To jen my moderní matky musíme opustit svá zaměstnání a být s dětmi doma… jsme s dětmi doma a nedokážeme je “vychovat”? Máme na to přece celé dny je “chovat”, mazlit a hýčkat. Jsme doma třeba i několik let!

To jsem odskočila od té degenerace, která se do lidského života vpravila s civilizací, učíme se od svých matek a ony se učily od  těch svých, našich babiček a vůbec nás nenapadne, že ony to mohly dělat také špatně. Špatně je silné slovo, dělaly to jak uměly nejlépe podle svého nejčistšího svědomí, nevěděly, ze to mohou a mají dělat jinak.

Mám svou vlastní zkušenost, jako třínásobná matka, moje první dcera se mi narodila když mi bylo 22 let, doteď si pamatuju ten nádherný pocit, když jsem ji držela v náručí, všechno bylo tak čisté, i přes prožitou fyzickou bolest, tak nové, požehnané. Chtěla jsem ji mít pořád u sebe, ležela vedle mne v porodnici, protože měla neustále potřebu sát z mých prsou. Už tam přišel první zákon, sestra mi dítě vzala a dala ho do postýlky vedle mne, že prý to není možné, že bych ji mohla zalehnout. Prosím Vás nikdy neposlouchejte takový nesmysl, že matka, která právě porodila své dítě, by ho mohla zalehnout. Neexistuje člověk s více napjatými všemi smysly než matka, která porodila své dítě a to leží na ní, popřípadě vedle ní v posteli, nějaké zalehnutí není vůbec možné. Vůbec nebudu zmiňovat nějaké matky alkoholičky, nebo narkomanky (vidíte, jak to zapadá?).

No a další “zákony” menší a větší následovaly… vážení miminka u dětské doktorky… nemůžete ji držet paní, nebuďte tak precitlivělá, my ji neukousneme…, očkování (epizoda sama o sobě) takových zrad v životě dítěte je mnoho a mnoho. Nakonec i my lžeme svým dětem. Někam se potřebujeme přepravit, sedačka v autě… zrada… je to přece pro jeho bezpečí… to dítě nechápe, pro nej je to nepředstavitelná zrada a důvod, kdy nemůže být u své matky v náručí. Přijdou na řadu babiččiny neocenitelné rady, nenos to dítě pořád, zvykne si a bude “rozmazlené”, ty ještě kojíš, jak dlouho ho budeš kojit, do deseti? Dej jí dudlík a máš klid. A proč má tyhle hrozný věci na sobě, vypadá jako popelář. Proč nemáš kočárek a takhle ji nosíš, zničíš jí záda a sobě taky. Proč spí s vámi v posteli a dokdy tohle hodláš snášet, nemůžeš to dítě nechat dělat co se mu zlíbí. Tohle všechno musíme kompenzovat nepodmíněnou a neustálou láskou a laskavostí. Pak máme velkou šanci, že naše dítě bude v životě skutečně šťastné.

Jak jsem řekla, nemám praktické návody, jak to dělat, nejsou žádné univerzální rady a návody, to ví každý sám, protože to je v něm. Co vám mohu na 100% slíbit je, že láskou se nedá nikdy nic zkazit, nemůže jí být nikdy dost a nikdy se láskou nemůže dítě rozmazlit nebo dokonce pokřivit jeho charakter. Naopak, láska je univerzální učivo pro všechny, víc nepotřebujete, kde je dost lásky, jde všechno samo, jsou otevřené dveře do všech světových stran do všech oborů a ke všem lidem.

Děti nepotřebují žádné hračky ani špičkové oblečení, drahé dovolené, chodit na kroužky ani na žádné sporty, to všechno je kompenzace za nedostatek pozornosti dětem ale také sobě vyčistit svědomí. Malé děti ty nepotřebují vůbec nic, pouze a jen vás tečka.

A právě ten nešťastný člověk, kterého jsem zmínila na začátku, měl pravděpodobně v dětství té lásky nedostatek, proto nemá úctu k sobě a dělá to co dělá. K jeho malému dítěti taky neměli dost úcty, lásky a pozornosti.

Ale i milovaný, vymazlený a hýčkaný člověk se vymaní jednou z přítomného okamžiku. Přestane být dítětem a začne moc přemýšlet. Každý si musí najít situaci, kdy je ve svém tranzu, absolutně vtažen do děje a plně se soustředíc na svou prováděnou činnost. Někdo to má jako součást svého zaměstnání, což je velká výhoda, taková práce musí bavit a nebavím se pouze o sofistikovaných profesích, klidně to může být pokladní v supermarketu nebo pokrývač. Když to není zaměstnání, může to být nějaká vyhledáváná adrenalinová činnost, která nás přiměje prožít si svůj přítomný okamžik, bungee jumping, skákání padákem, vodní lyže, zorbing a jiné. Někdo je nadšeným čtenářem, což je perfektní terapie k tomu “být přítomen”, vlastně veškeré činnosti, které nás odvádějí od myšlenek co bylo a co bude, to je každé vědomé konání, sport, malování, cvičení, pletení…

Dejme sobě a svým dětem hadry a pojďme se válet do těch louží a chytat žáby, houpat se ve větvích vrby, běhat bos. Vypláznout jazyk na dospělé, hrát si jako malé dítě. Vždyť dnes tu jsme a zítra tu být nemusíme.